A platí to i obráceně. Dokladem nechť je Krhová. Její majestátní, nejméně pět set let starý dub, padl k zemi. Zůstalo z něj jen torzo. Lidé pláčou, vedou smutné řeči. Důkaz, že člověk bez stromu a strom bez člověka nemohou být.
Krhovjané mají ale přece jenom kapku toho štěstíčka. A jejich dub taky. Ze stromu zůstal kůl. Nechce se mi psát pahýl. V něm najdou nový domov brouci, ptáci a možná také netopýři.
Strom tak vlastně bude žít dál. V očích Krhovjanů je opět vidět světlo. A jsme opět u člověka a stromu, u stromu a člověka. Žijí…
Související Z nejstaršího známého dubu v Beskydech zbyl jen pahýl