Snídám kaviár a šampaňské. Na dluh

Že by boršč a beef Stroganoff? Ano, jistě. Poté, co si nechám menu donést až k pracovnímu stolu, se zvednu a zamířím do města. Obejdu si obchody, a protože nejsem moc náročná, postačí mi od Vittona jen jedna kabelka, od Prady jedny boty a od Matragi fakt jen jedny šaty. Nesmím zapomenout, taky si pořídím brýle od Armaniho. Víte, vidím už trochu hůře a nákup jsem dlouho odkládala.

Z práce se nechám opět odvézt taxíkem, protože, eh, řekněte, těch čtyřicet kilometrů bych pěšky neušla. Když se doma převleču, vyrazím do divadla na premiéru příběhu G. B. Shawa o vzestupu chudé květinářky Lízy z periferie. Pygmalion je, víte, moje srdeční záležitost. A v podání činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského je to úžasný zážitek.

Protože mi během hodnotného kusu vyhládlo, zamířím do restaurace. V žaludku mi kručí, a tak si dám klasickou anglickou večeři o třech chodech. Když starter, main course i dessert zhltnu,vydám se směrem k domovu. Večer ale čekám hosty, tak koupím lahvinku Hennessy. Můj náročný den končí kolem půlnoci australskou Bowen masáží, kterou neumí nikdo tak skvěle jako ten chlápek v bílém, který se pro mě může přetrhnout.

Možná vás při čtení předchozích řádků napadla otázka, kde na to beru. Musím se usmát. Vážně vám to ještě nedošlo? Jdu s dobou. Beru na dluh. A neplatím.