Komunismus jsem nikdy nezažila. Narodila jsem se půl roku před sametovou revolucí. Přesto mě ale při poslechu slavného hlášení Vladimíra Fišera mrazí. Při sledování dokumentů nebo filmů z tématikou 21. srpna často přemýšlím, jak bych se v té době zachovala. Mlčela bych s davem a snažila se nevyčnívat? Emigrovala bych? Psala bych v noci potají protikomunistická hesla na budovy? Těžko říct. Myslím si, že nejsem sama, kdo o tomto uvažuje. Plno lidí nadává, co se udělat mělo, co se raději dělat nemělo a jak to všechno mělo vlastně být. Po bitvě je každý generál. Asi bychom se ale měli spíš postarat o to, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo.

Související Kdo na ně hrozil, na toho mířili kulomety

Autor: Vendula Životská