Léto skončilo, už jste zase naplno v divadle. Odpočinul jste si vůbec?

Já si myslím, že ano, ale kdekdo, kdo mě vidí, říká, že bych měl zvolnit. Tak buď jsem odpočíval málo, nebo jsem se už přehoupl do věku, kdy i odpočatý vypadám blbě.

To spíš bude platit to první. Moderoval jste Letní filmovou školu. Co se dá během takové akce zažít?

Předpokládám, že teď myslíte na nějakou veselou historku z natáčení, že? Často musíte improvizovat když třeba stojíte na jevišti, kde probíhá oficiální zakončení a vy dostanete zprávu, že za tři až deset minut budete v přímém přenosu v Událostech a je potřeba, aby v tu chvíli byl u mikrofonu zástupce hlavního sponzora.

Co jste dělal?

To mělo jediné řešení. Divákům to říct a oznámit, že toho člověka si k mikrofonu postavím už teď a budu s ním na ten vstup čekat. Pak jsem si s ním deset minut povídal. A když víte, že publikum je na sponzory celkem háklivé a chápe je jako nutné zlo, dá se to vzít do hry. Nakonec z toho bylo celkem vtipné vystoupení. Od té doby už nikdo ze sponzorů netouží být v Událostech a já mám klid.

A co herecké hvězdy?

S některými z těch českých se znám, takže je to takové přátelské povídání, některé jsem ale poznal osobně až na Filmovce, což byl třeba příklad pana Somra. To je tak pokorný, nenápadný a stydlivý pán, až je vám hloupě, že vedle něj stojíte. To by člověk do herce neřekl.

Vidíte, je to tak. A to jsem mu nebyl úplně neznámý, hodně věděl i o našem divadle. A přece byl tak cudný. Když jsme spolu pak seděli, poprosil jsem jej o podpis. Dvakrát se mě zeptal, jestli je to nutné, pak vzdychl, vzal si tužku a než aby se podepsal doprostřed prázdné stránky, jak to herci často ve své sebestřednosti dělají, napsal dole do rohu malým písmem „Somr".

A co dovolená? Vyrazil jste někam do světa?

Letos to bylo složité na organizaci, protože jsem měl i nějaké natáčení, tak mi vyšel jen týden v jižním Španělsku. Ale já nejsem ten typ, který by potřeboval honosné vily a šampaňské na pokoji. Stačí mi to šampaňské. (smích) Jo a příští rok jedu na Kubu. Té mám už teď plnou hlavu. Půjdu někam mezi místní lidi, chci ochutnat jejich jídlo, pití, poznat, jak se tam žije. Něco mi říká, že to bude velká dovolená. To se máte tři čtvrtě roku na co těšit.

Vzpomněl jste i natáčení. Prozradíte, o co jde?

Začal jsem s režisérem Honzou Novákem natáčet film Teambuilding českou komedii o lidech z banky, kteří vyjedou na takový ten stmelovací pobyt. Bude to vtipné, jezdím tam totiž na kole, což je celkem past. Kdo mě zná, ten ví, že moc toho neumím a jízda na kole k tomu patří. Když za mnou po jednom obraze, kdy jedu z prudkého kopce, lidi ze štábu chodili, jak úžasně jsem zahrál člověka, který má při tak banální věci smrt v očích, odpovídal jsem, že je to moje přirozenost a že jsem nic hrát nestačil.

Proč si myslíte, že toho moc neumíte?

Protože je to pravda. Nejezdím na kole, když někam běžím, lidé se mi smějí, naposledy to bylo v Praze, kdy mi jela poslední tramvaj, naštěstí ale byla tma, tak to viděli jen tři bezdomovci, kteří si mysleli, že někoho postřelili. Moc neumím ani plavat, velmi rychle se začnu topit, a to i v relativně malé hloubce, takže vypadám jako převalující se hroch, neřídím auto, neumím anglicky… Mám pokračovat?

Pojďme k práci chystáte ještě něco dalšího?

V několika dílech se vrátím do Ordinace, kde hraju doktora Boháče, který obhajuje takového protivného pacienta to diváci uvidí někdy před koncem roku. Poznal jsem to podle toho, že na natáčení byly všude baňky a vánoční výzdoba. Chvilku jsem z toho byl nesvůj, protože ještě nemám nakoupené dárky, ale pak jsem si uvědomil, že venku je ještě celkem hezky a na dárky je ještě dost času.

A už máte dotočeno?

Ordinaci ano, ale ještě dělám jednu věc Prima začala točit seriál, o kterém ještě nemůžu mluvit. Ale možná ani nemusím, protože v tom mě nikdo nepozná, i když budu ve všech dvanácti dílech. Nalepili mi totiž knír, sundali brýle, dali vytahané oblečení a postavili mě za pípu do hospody. Tím skončila moje televizní éra sympatických vysokoškoláků a začíná éra sympatických trumberů. Ale baví mě to moc, jsem sám sebou.

Stíháte i divadlo?

Divadlo je to hlavní, co stíhat chci. Mám obrovské štěstí na role a jsem za to režisérům, ale i divákům, kteří na mě chodí, vděčný.

Kterou roli máte momentálně nejradši?

To je otázka, jako byste se ptal, které dítě mám radši. S každou jsem zažil něco, každá mě něco naučila a někam posunula.

Co jste zažil s autistou Kašparem, který vám letos na začátku roku vynesl cenu kritiky a hrál jste jej skoro šedesátkrát?

Kašpar je velký dar. Já ale o herectví a o tom, jak se to dělá, mluvit neumím. Je to něco velmi osobního, intimního, něco, kdy si musíte sáhnout až do míst, kam jiného nepustíte.

Autista vznikl podle skutečných událostí a chlapec, o kterém inscenace pojednává, se na vás přišel i podívat, je to tak?

Bylo to pro mě jedno z nejtěžších představení, jaké jsem kdy hrál. Když víte, že pár metrů od vás sedí někdo, o kom hrajete, tak to až nahání husí kůži. Nemluvě o tom, že mnohé reakce autistických lidí jsou velmi nečekané.

Stalo se vám to také?

Ano. Vyprávíme tam například příběh, kdy je Kašpar v Praze v metru na hlavním nádraží a do toho jde zvuk, ve kterém se ozve: příští stanice Anděl. A v tu chvíli se Matěj, jak se ten skutečný hoch jmenuje, začal v hledišti kroutit, vydávat zvuky a nám bylo jasné, že je zle. Pak jsme se dozvěděli, že byl velmi rozrušený z toho nesouladu že hlavní nádraží je na lince metra C, kdežto Anděl na lince B, což nejde dohromady.

Autistu hrajete více než rok. Jaké máte ohlasy od diváků?

Často na konci tleskají ve- stoje, některým to nedá a uplakaní přicházejí za námi do šatny, jiní píší maily, jak moc je ten příběh zasáhl. Jednou byla na představení paní, která, jak se potom sama přiznala, se jako speciální pedagožka na autismus zaměřuje. A ta nám pak řekla: „Je úplně zbytečné, abych o tom tématu dvě a půl hodiny mluvila na přednáškách. Každého už pošlu k vám do divadla." Jsem opravdu moc rád, že můžu hrát v tak silné inscenaci. Dík patří režiséru Michalu Zetelovi, že mi dal tu důvěru, i autorce Bětce Michalové za to, že tak dojemně a citlivě příběh napsala. A samozřejmě všem třem kolegům, bez nich bych byl namydlený.

A další inscenace?

Hraju v deseti inscenacích, to všechny probrat nestihneme. Ale rád bych ještě vzpomenul Večer na psích dostizích to je velmi chytře a vtipně vystavěná hra, kterou uvádíme v rockovém klubu Mír. Byl to výborný tah našeho ředitele, který přišel s nápadem uvádět inscenace mimo tradiční scény. Diváci to přijímají s nadšením. Minule jsem počítal děkovačky a klaněli jsme se s kolegy jedenáctkrát. To je opravdu hodně. Tak jestli to vypovídá něco o kvalitě, máme se dobře.

Co vás čeká v nejbližší době?

Premiéra komedie Čarodějnice v kuchyni, tu budeme pro změnu hrát v restauraci Beef & Beer, zítra si zase jedu nalepit knír na natáčení a za chvíli je tady konec roku, tak se začnu poohlížet po těch dárcích.

Mnoho lidí určitě také zajímá, jak se daří paní Fialové. Jste pořád v kontaktu?

Paní Fialová oslavila sedmaosmdesát let a je stále v obdivuhodné kondici. Když jsem v Praze, tak jsme spolu, když jsem v Hradišti, telefonujeme si. Tím chci říct, že zprávy z bulváru o tom, jak nikoho nepoznává, nejsou pravdivé. Ano, možná někoho nepoznává. Ale jestli je to někdo, koho viděla před třiceti lety, nemůže se divit. Na druhou stranu v těchto letech má člověk právo na neduhy a nemoci. Nevyhnuly se ani paní Květě, ale všechny je přijímá s jejím neuvěřitelným optimismem a jako ta elegantní hraběnka, jak ji známe.

Je stále vtipná a ironická?

Ano. A stále je to na hraně. Když před nedávnem zemřela paní Čáslavská, tak jsme byli zrovna spolu. Moc dobře vím, jak si sebe samy navzájem vážily, a tak jsem přemýšlel, jak to říct. Když jsem tu smutnou zprávu paní Květě nakonec oznámil, tak si povzdechla se slovy: „No jo, miláčku, sportem ku zdraví." Pak jsme si otevřeli láhev sektu a připili si, tak jako už tolikrát na život, na lásku a na vítězství. (kaj)