Pouhé dva dny předtím oslavil také významné životní jubileum, sedmdesát let. Ve vsetínské Galerii Stará radnice ve středu také otevřel svou výstavu Děti země.

Vaše snímky, které zachycují děti, na mě působí velmi úzkostlivě. Byla atmosféra vašeho dětství podobná jako atmosféra vašich fotografií s dětmi?

Moje dětství, které jsem prožíval ve Stříteži nad Bečvou, bylo velmi šťastné. Můj otec vyučoval na základní škole. Rodiče tu založili kino. Nejvíce jsme se přátelili s rodinou pana faráře Trégla nebo pana učitele Havlíčka. Obě rodiny měly děti ve stejném věku, jako jsme byli my. Byl jsem nejstarší z pěti dětí.

Ve Vsetíně připravujete výstavu nazvanou Děti země. Co je tématem fotografií?

Vloni jsem fotografoval romskou komunitu v Krnově. Byl to projekt Slezské univerzity, který se týkal dětí. V Krnově se spojily všechny školy a stanovily si úžasný program. Ve třídě nebudou více než dvě děti romského původu. Po vyučování mají děti možnost navštěvovat doučovací hodiny. Z dvaceti dětí, které se tohoto programu zúčastnily, polovina měla vyznamenání nebo samé jedničky. Byla to skvělá spolupráce.

V jakém smyslu vás v tvorbě inspiruje rodné Valašsko?

Valašsko je překrásná část České republiky. Jeho kopce jsou malebné, hebounké. Je to kouzelná krajina. Stále ji nosím ve svém srdci a rád si ji připomínám. To, co člověk prožije ve svém dětství, se natrvalo vryje do paměti. Jinak dlouhodobě spolupracuji s Diakonií Vsetín a Iskérkou v Rožnově pod Radhoštěm. Sklářská škola ve Valašském Meziříčí odlila mé ruce do skla.

Vaším největším tématem jsou vesnice. Zobrazujete je syrově, chybí idyličnost. Opravdu nebylo možné vytvořit v prostředí českého venkova idylickou fotku, nebo vás ani nelákalo při takovém okamžiku zmáčknout spoušť?

Tyto fotografie vznikaly více než deset let v několika vesnicích na severu Moravy v podhůří Jeseníků. V kraji, kde po válce přišli lidé z mnoha oblastí. Záleží na úhlu pohledu, na zkušenostech, které máme za sebou, na prožitém životě. Pro mne to jsou idylické fotografie plné citu, vztahů, napětí, radosti i smutku. Jsou takové, jako je život sám.

Nikde jsem neobjevila vaše fotografie, které by se věnovaly vesnickému životu na Valašsku. Proč vás toto prostředí nelákalo?

Lákalo by mne to. Bohužel nikdo nepřišel s nápadem oslovit mne, abych zde fotografoval.

Jak důležitá je při dokumentárním fotografování komunikace s lidmi? Hovoříte s lidmi v průběhu celého projektu, nebo jste němým pozorovatelem?

Verbální komunikace je v dokumentární fotografii velmi důležitá. Jak chcete lidi přesvědčit, aby se dali fotografovat? Jsem pro komunikaci. Fotograf nemůže všemu rozumět. Nechám si mnohé věci vysvětlit, abych alespoň částečně pochopil radosti i strasti lidí, které zvěčňuji.

Fotil jste v prostředí narkomanů, věznic, bezdomovců. Pomohly vám měsíce strávené za mřížemi v 80. letech v lepší komunikaci s lidmi ze zmíněného prostředí?

Určitě pomohly. Vše, co poznáte, co prožijete, to vás posouvá o kousíček kupředu. Porozumíte něčemu, co pro vás doposud bylo skrytým tajemstvím.

Jak dlouho se musíte seznamovat s lidmi a prostředím, které fotografujete, než se vám podaří udělat dobré snímky?

Někdy uděláte z prvního setkání výborné snímky, které při každém opakování mohou být někdy lepší, ale někdy i horší.

Navštívila jsem vaši výstavu Kde domov můj ve svatomichalském kostele v Olomouci. Před chrámem seděl bezdomovec a žebral. Nepomohla jsem mu. Když jsem odcházela, cítila jsem zvláštní trapnost a pokrytectví. Co je smyslem těchto fotografií, které se věnují bezdomovectví?

Ten pán se jmenuje Čecháček. Provázel návštěvníky po výstavě a mnohé jim vysvětloval a přibližoval. Škoda že jste toho nevyužila. Mnohé byste se dozvěděla. Třeba co trápí lidi bez domova, co prožili, než se dostali tam, kde jsou. Otázkou je, zda mají snahu se vrátit, nebo si již zvykli na tento způsob života.

Máte při fotografování nějakou hranici, kdy si ještě můžete dovolit zmáčknout spoušť a kdy už to není etické?

Pokud se taková situace naskytne, měla by se vyfotografovat. Potom záleží na zvážení autora, zda ji zveřejní. Etický kodex si neseme každý v sobě.

Existuje nějaké téma, které byste si netroufl fotit? Proč?

Vše, co život přináší, by se mělo fotografovat. Fotograf umělec je zde od toho, aby poukázal na problémy společnosti, ale nemůže je řešit. Od toho jsou politici. Každý fotograf je jinak zaměřen. Jsou fotografové, kteří se zaměřují právě na témata, která jsou kontraverzní, choulostivá, bolestná. Já jsem fotograf pozitivního myšlení. I v té největší životní hrůze se snažím objevit něco pěkného.

Autor: BARBORA ČANDOVÁ