První fotoaparát, legendární dvouokou zrcadlovku Flexaret, si Pavel Blaha před pětapadesáti lety koupil v jednom bazaru v Praze. „Stál sedm set korun a byl jsem z něho nadšený. Přístroj sice nebyl moc pohotový, ale začínal jsem hlavně s krajinkami a k tomu se hodil výborně,“ vzpomíná stále energický fotograf.

Později přibyly značky Altix, osvědčená kinofilmová Praktika a našetřil si i na robustní Pentacon Six na svitkový film. Za posledně jmenovanou značku zaplatil 4300 korun, což tehdy odpovídalo dva a půl násobku jeho měsíčního platu.

Pavel Blaha nemohl chybět u žádné významnější události týkající se jeho okolí: přispíval do kronik obcí Huslenky a Hovězí, rád zaznamenával svatby. Rychlostí mohl už před dvaceti lety konkurovat dnešním moderním fotolabům. „Často jsem odpoledne fotil, a večer už přinášel ukázat hotové snímky,“ pokyvuje hlavou.

Přiznává, že dodnes má tulácké sklony. S fotoaparátem se často vydával přes Javorníky, které si zamiloval, až na Slovensko. „Ze statických objektů jsem velmi rád fotil staré dřevěnice, usedlosti roztroušené po horách,“ říká Pavel Blaha.

S fotografováním má spojenu spoustu příhod, z nichž ne všechny byly veselé. „Jednou si mě pozvali, abych nafotil rodinnou událost. Právě v tom nejdůležitějším okamžiku se mi zasekl film v aparátu. Byl horký slunečný den a nikde jsem nemohl najít stín. Minuty běžely a začínal jsem být zoufalý.

Nakonec jsem vpadl do jednoho domu a tam ve tmavém sklepě závadu na poslední chvíli odstranil,“ popsal jeden z mnoha zážitků. Nikdy také prý nezapomene na setkání s ruským partyzánským velitelem Murzinem, který se na Valašsko po válce často vracel.

„Čekali jsme na něho na nádraží, kde jsem pracoval. Já jsem byl samozřejmě vyzbrojen aparátem,“ vytahuje fotograf další příhodu. Když Murzin vystoupil z vlaku, začal prý Blahovi vřele třepat rukou.

„Všechno ale zdálky viděl můj nadřízený a potom začal polekaně a opatrně vyzvídat, odkud se s majorem známe. Murzin byl totiž na Valašsku pojmem, a když přijel, všichni šéfové se stavěli do pozoru,“ vysvětlil s úsměvem.

Své často unikátní fotografie, které po nocích vyvolával v koupelně, dnes Blaha skladuje v několika krabicích pod pohovkou. „Často mě navštěvují lidé, že by chtěli nějakou historickou fotku svého domu nebo příbuzného. To pro mě ale znamená i několikahodinové hledání,“ postěžoval si.

Poslední fotku pořídil ve svých pětasedmdesáti a vrátit se k dlouholetému koníčku moc chuti nemá. „Ustalovače, vývojky, filmy, všechno se několikanásobně zdražilo. Mladí k fotkám stejně už nemají vztah,“ dodal Pavel Blaha.